Jak se teď po letech na to období díváte? Jaká byla na fakultě nálada a proč došlo k rozhodnutí studijní program takovýmto způsobem reformovat? Přesunutí většiny historických předmětů do kategorie volitelných předmětů, zaměření na platné právo, důraz na klauzurní formu zkoušení – tak daleko se žádná jiná česká právnická fakulta nevydala. Proč se to stalo zrovna v Olomouci?

Zpět se dívám s určitým zadostiučiněním. Uskutečnění reformy studia na olomoucké právnické fakultě nebylo z počátku jednoduché, avšak nyní si myslím, že si novou podobu studia fakulta osvojila. Výrazně nás odlišuje od ostatních právnických fakult, i když poslední době se i jinde začínají činit kroky, kterými nás přinejmenším v některých ohledech následují. Situace na fakultě však rozhodně nebyla taková, že by zde vřela touha po změně. Právnické fakulty obecně nepředstavují prostředí, které se rádo mění. V Olomouci ale byla velmi příhodná konstelace, která tuto změnu umožnila. Děkankou se stala prof. Milana Hrušáková, která se rozhodla olomouckou fakultu povznést a věděla, že bez reformy studia to není dobře možné. Proděkanem pro organizaci a rozvoj byl dr. Filip Dienstbier, dnes soudce Nejvyššího správního soudu, který mi byl velkou oporou i partnerem v diskuzi. Současně tím, že obnovená olomoucká fakulta byla relativně mladá, zatím nestačilo dojít k jejímu určitému zkostnatění, kterým trpěla již etablovaná pracoviště. A konečně přinejmenším v oblasti soukromého práva bylo velkým impulsem i očekávání rekodifikace. Nyní však musím přiznat, že tuto okolnost jsme spíše využili k přesvědčení o potřebě skutečné změny. Sama tato potřeba však vlastně s rekodifikací nesouvisela, reforma studia by byla nutná, i kdyby se kodexy nezměnily.

Pokud se bavíme o historických předmětech, jaká je jejich role po proběhlé reformě?

Výrok o zaměření na platné právo a překvalifikování historických předmětů je ve vztahu k reakreditovanému programu pravdivý, avšak je do určité míry zavádějící. Některé historickoprávní předměty se sice přesunuly mezi volitelné předměty, avšak to neznamená, že by se měly vypouštět právní dějiny jako takové. Mohlo se přitom zdát, že se největší změna týkala dějin soukromého práva, protože novověké dějiny veřejného a zejména ústavního práva se dále vyučovaly jako samostatný předmět. Když si však vzpomínám na své studium na brněnské fakultě, tak první tři semestry jsme měli prakticky jen historickoprávní a propedeutické předměty. Pro oblast soukromého práva jsem se však s výjimkou přehledu římského práva nedozvěděl vůbec nic, na čem by bylo možné v dalším studiu stavět. Zcela absentovala výuka o vývoji myšlení o soukromém právu a vývoji jednotlivých soukromoprávních institutů.

V rámci reformy studia jsme vycházeli ze dvou tezí. Za prvé: 19. a 20. století není pro nás v soukromém právu historie, ale žhavá současnost. Za druhé: o vývoji jednotlivých institutů dává smysl hovořit v rámci výkladu o těchto institutech samotných. Tento obsah byl tedy včleněn do rámce výuky jednotlivých soukromoprávních předmětů. Kromě toho jsme se domnívali, že hlubší znalost právních dějin by měla být vyžadována spíše až v rámci doktorského studia, zatímco v rámci magisterského studia postačuje jen přehledová znalost pro základní orientaci.

Samo zaměření na platné právo pak neznamená, že by studium mělo být čistě exegetické, zaměřené jen na texty právních předpisů. Právě naopak! Znamená, že student získá znalosti, které jsou nezbytné k řešení praktických případů podle platného práva. Nemusím zdůrazňovat, že správné řešení složitých případů vyžaduje i dobrou znalost teorie. Proto např. povinná výuka zahrnuje čtyři semestry právní teorie, což je snad nejvíce ze všech právnických fakult.  

Jaká byla vaše hlavní inspirace? 

Jak tomu často bývá, hlavní inspirací byla osobní zkušenost, a to zkušenost z dob vlastního studia. Poté, co jsem ve třetím ročníku absolvoval soukromoprávní blok studia, jsem se rozhodl pro studijní pobyt v zahraničí. Hlavní motivací bylo zlepšení němčiny. Vzhledem k tomu, že jsem studoval se samými výbornými, o svém právnickém vzdělání jsem neměl pochybnosti. Zapsal jsem si tedy v Německu předměty pro první ročník a předpokládal jsem, že to bude příjemné opakování a zábavné učení cizího jazyka. Tento pocit mi vydržel asi tři měsíce, kdy jsem zjistil, že domácí studenti prvního ročníku toho za tuto dobu ví více, než já za roky studia. Nešlo přitom o znalost německého práva, ale znalost a schopnost řešení právních problémů. Zadané případy jsem nedokázal vyřešit ani podle českého práva. Nikdo mě to nikdy neučil. Také jsem pochopil, že právnické studium je studium na plný úvazek. To znamená kromě jiného sedět téměř každý den v knihovně. Naproti tomu u nás bylo zcela běžné, že studenti vedle právnické fakulty studovali i další obory nebo na plný úvazek pracovali v advokátní kanceláři. Nejhorší je, že kolegové měli asi oprávněný pocit, že jim práce v kanceláři dá více než řádné studium. To je snad nejhorší vysvědčení pro naše fakulty.

Až v Německu jsem se naučil uvědomovat si právní problémy a řešit je. Od prvního semestru jsou studenti učeni, že musí rozpoznat právní problém, musí znát relevantní názory na jeho řešení a musí se na základě racionálních argumentů umět rozhodnout pro některé z nich nebo nalézt vlastní řešení. Tam nelze předstírat znalost práva tím, že na zkoušce oddrmolím nějaké naučené definice, kterým však vůbec nerozumím. Mám-li být schopen tuto definici aplikovat na konkrétní případ, pak dobře nejde bez toho, že bych jí skutečně porozuměl. Proto jsme se i my snažili na této případové výuce založit seminární výuku a více zkoušek nebo zápočtů provádět pomocí takto zaměřených klausur.

Co je podle vás největší přínos, kterého jste tehdy dosáhli?

Naši studenti dnes více rozumí právu a jsou podstatně lépe připraveni na právní praxi, než tomu bylo dříve. Mám přehled o oblasti soukromého práva a dovolím si, i na základě reflexe od kolegů z praxe, říci, že v této oblasti máme nejlépe připravené absolventy v České republice vůbec.

Jak vypadal ten proces konstruování nového studijního programu? Změny studijních programů v případě vážnějších zásahů obvykle narazí na odpor, na fakultách obvykle panuje křehká rovnováha a podoba studijního programu je politickým kompromisem mezi katedrami. Jak se podařilo dosáhnout kompromisu, se kterým byli všichni spokojení. Možná tedy nejdříve – byli všichni spokojení?

Všichni spokojeni určitě nebyli. To je ale osudem většiny reforem. Každá změna má totiž tu nepříjemnou vlastnost, že po ní je to jinak.

Nejprve ale k vlastnímu procesu konstruování nového studijního programu. Začali jsme od velmi banální teze, která však v České republice může být stále leckde provokativní: naši absolventi mají být principiálně dobří právníci, tedy právníci, kteří jsou dobře připraveni na výkon svých budoucích profesí. Pak jsme se ptali, co má umět absolvent, aby byl opravdu dobrý právník ve svém oboru. Zaměřili jsme se přitom na klasické právnické obory a obory, kam míří nejvíce absolventů fakulty: soudce, advokát, notář, exekutor a úředník ve veřejné správě. Těmto oborům má být přizpůsobena povinná výuka. Znalosti důležité pro obory, kam míří jen malá skupina absolventů nebo často jen jednotlivci, mají zprostředkovávat volitelné předměty. Tímto způsobem jsme formulovali profil absolventa. Vedli jsme obrovské množství diskuzí, a to i s představiteli právní praxe, které nám pomáhaly vyjasňovat si představu o požadavcích kladených na naše absolventy.

Dále se vedla koncepční diskuze o rozsahu výuky. Právo je tak široký obor, že na fakultě nelze učit a naučit vše. To ostatně nebylo možné nikdy. Základním limitem tedy byl počet hodin týdenní výuky. Nejprve bylo potřeba říci, kolik hodin přímé výuky od studentů můžeme požadovat. Kolik z toho má být povinné výuky a kolik ponecháno individuálním preferencím v rámci volitelné výuky. Vedle přímé výuky přitom musí být i prostor pro samostudium, které je základem každého univerzitního studia.

Vycházeli jsme ze zatížení 26 hodin týdně přímé výuky, což je již velmi mnoho. Na počátku studia měla tento rozsah vyčerpat povinná výuka. V průběhu studia měl rozsah povinné výuky klesat a uvolňovat prostor pro volitelné předměty, což mělo umožnit profilaci každého studenta podle jeho zájmů.

Je-li stanoven počet hodin povinné přímé výuky týdně, pak je vymezen rámec pro další úvahy. V zásadě přichází v úvahu dvě koncepční možnosti. První spočívá v co nejširší výuce, kde se student dotkne co nejvíce oborů, aby o všech získal základní představu. Tento rozsah však vylučuje hlubší poznání těchto oborů. Druhou možností je zúžení rozsahu výuky, což umožní její prohloubení. Zde opět rozhodovala osobní zkušenost. Mé vlastní studium v Brně bylo založeno na prvním přístupu. Z něj jsem si odnesl, že pokud se jen určitého oboru dotknu, neproniknu do hloubky jednotlivých problémů, pak je nelze dostatečně pochopit, a tím ani zapamatovat. Mí spolužáci snad potvrdí, jak probíhala příprava na správní právo nebo právo životního prostředí, kde jsme si na zkoušky nosili stohy právních předpisů vysoké desítky centimetrů a měsíc po úspěšně složené zkoušce jsme absolutní většinu zapomněli. Naopak moje německá zkušenost mi napovídala, že pokud student pronikne do hloubky problému, pak mu i porozumí a pak si jej i zapamatuje. Jen tak se naučí zacházet s právem a s touto schopností se pak snadno zorientuje i v oblastech, které nebyly zahrnuty do rozsahu povinné výuky. Principiálně jsme tedy rozhodli pro druhou variantu. Následně se vedla rozsáhlá debata o tom, v jakých oblastech budeme od každého absolventa vyžadovat podrobnou znalost, ve kterých bude postačovat jen přehledová znalost a které budou z rámce povinné výuky vypuštěny vůbec. Oblasti, které v rámci povinné výuky mají být přednášeny jen přehledově nebo vůbec, mají dostat prostor v rámci volitelné výuky. Proto měla být podstatně prohloubena výuka v základních oborech, zatímco výuka ve zvláštních oblastech měla být více přehledová.

Zde pak je kámen úrazu řady reforem univerzitního vzdělávání a do jisté míry i té naší. Změna povinné výuky je pro stávající vyučující noční můrou. Zruší mi předmět v rámci povinné výuky, zruší i mé pracovní místo? Budu muset měnit svou výuku? Projeví se změna ve struktuře kateder? A protože je košile bližší než kabát, rozhodují často o změnách studijních plánů právě tyto obavy vyučujících, a nikoli potřeby studentů. Snad to byla právě relativní „mladost“ fakulty a učitelského sboru a silná autorita děkanky Hrušákové, co umožnilo změnu, která by v takovém rozsahu jinde nebyla možná.

Jak se na tu reformu díváte teď s odstupem let? Letos fakultu opustí již šestý ročník studentů, kteří celé své studium vykonávali už podle nového studijního programu. Sleduje fakulta a popřípadě i Vy, jaké jsou výsledky reformy?

Jak já, tak samozřejmě i fakulta jako instituce, sledujeme výsledky provedené reformy.  Myslím, že ohlasy dosvědčují, že jsme se vydali správným směrem. Pro mě je též důležité, že si to uvědomují i stávající studenti. V nedávné době probíhaly diskuze se studenty nad podobou studia, a i když samozřejmě ví o vyšší náročnosti studia v Olomouci ve srovnání s ostatními fakultami, tak sami v převážné většině nechtějí úlevy v hloubce a náročnosti studia. Ví, že se jim to jednou vrátí.

Když hodnotíte takhle zpětně po letech – přistoupil byste k něčemu jinak? Je ve studijním programu něco, co byste teď udělal vážně jinak, když se nebudeme bavit o nějakých drobnějších změnách třeba při prohazování předmětů z jednoho semestru do druhého?

Myslím, že jsme měli více zúžit povinnou výuku. Ale reforma musela mít alespoň základní podporu akademické obce. Myslím, že jsme se pro řadu kolegů dostali na samotnou hranici únosnosti. Více pravděpodobně možné dosáhnout nebylo, byť bych si to přál.

Studijní program se v mezidobí dále vyvíjel, některé dějepisné předměty se zpátky z volitelných předmětů staly opět předměty povinnými. Byl to krok správným směrem?

Nově byl zaveden předmět dějiny soukromého práva. Sem byla přesunuta část výuky ze značně naplněného předmětu obecná část soukromého práva, což usnadnilo výuku v tomto předmětu. Dále tento předmět studenty již na počátku studia učí práci s historickými prameny. To je jistě samo o sobě smysluplné, avšak stále si myslím, že tato náplň by byla spíše užitečnější jako součást doktorského studia.

Další změnou bylo např. přidání dalšího semestru mezinárodního práva veřejného, takže nyní je to opět dvousemestrální předmět. K tomu zkrácení na předmět jednosemestrální došlo s odkazem na profil absolventa a že běžný absolvent mezinárodní právo veřejné neuplatní. Jak se díváte na tuto změnu?

To je změna, se kterou se mi smiřuje jen velmi obtížně. Mezinárodní právo veřejné je přesně tou oblastí práva, která by v rámci povinné výuky měla být vyučována jen přehledově. Jednotlivci, kteří se jí chtějí podrobněji věnovat, mají dostat prostor v rámci volitelných předmětů. 

Již jste mi jednou říkal, že když se bavíme o profilu absolventa a koncepcích studijních programů, které na tento profil navazují, neměli bychom se bavit o tom, co přidat, ale spíše o tom, co ubrat a kde tím pádem nechat volný prostor pro profilaci samotných studentů. Jaký to má projev v tom, o čem se nyní bavíme?

Přesně tak. Není kumšt vymyslet, co by bylo užitečné, aby absolvent znal. Užitečná je každá znalost. Náročné a konfliktní je naopak vyčlenit obory, které nemusí každý znát nebo je musí znát jen přehledově, a tím vytvořit prostor pro skutečné studium. I v rámci jednoho oboru je třeba učinit toto vymezení. Např. úpravu právního jednání nebo smluvního nabývání vlastnického práva musí znát každý absolvent detailně, naproti tomu úpravu pojistné smlouvy jen přehledově. Stále se domnívám, že detailní znalost vyžadují zejména základní oblasti základních oborů.

Jaký by podle vás měl být ten profil absolventa, který z právnických fakult odchází? Jsme schopní si nadefinovat, co je to minimum, na kterém budeme u studentů bezpodmínečně trvat?

Nadefinovat to schopni jsme. Ostatně to musí učinit každý, kdo připravuje studijní plán. Jiná věc je, zda jsme se schopni na tom společně shodnout. Ale zde bych se nerad opakoval.

Máte ještě nějakou inspiraci ze zahraničí, kterou ještě v českém kontextu nemáme implementovanou, ale kterou byste tady rád viděl?

Je vhodné se inspirovat všude, kde jen to trochu dává smysl. Současně by však studium mělo mít jednotnou koncepci v závislosti na tom, co se očekává od absolventa právnické školy v dané právní oblasti. Tato očekávání asi budou jiná ve střední Evropě, kde absolvent většinou bude pracovat v rámci převážně jednotného kodifikovaného právního řádu, a jiná např. ve Spojených státech, kde od absolventa nelze očekávat znalost úpravy všech jedenapadesáti států.

Kam dál se tedy ještě můžeme vydat? Studijní program v Olomouci nyní nějak vypadá, dělaly se v něm nějaké dílčí změny – jsou tam podle vás ještě nějaké další významnější otázky, které by stály za zvážení pro další posun dopředu?

Budu mluvit jen o oboru soukromého práva. Primárním úkolem v této oblasti je vytvořit dobré učební pomůcky, myslím tím dobrou učebnici. Ta nám velmi chybí. Problém je, že my svůj obor teprve začínáme zpracovávat. A nelze začít zpracovávat obor napsáním dobré učebnice. Ta, byť je sama do určité míry přehledová a obecná, totiž předpokládá znalost detailu. Jen tak je možné abstrahovat to skutečně podstatné a současně vědět, že to funguje i v jednotlivostech. Proto to ještě nějakou dobu potrvá.

Ale abych se zcela nevyhnul Vaší otázce. Nedávné zkušenosti s výukou při pandemii Covid-19 ukazují, že dává smysl více zapojit distanční formy výuky. Zejména jsou tímto způsobem dobře nahraditelné přednášky. Na fakultě by pak bylo více prostoru pro diskuzi a vysvětlování. Dále je třeba stále debatovat o obsahu výuky v rámci jednotlivých oborů, co má být vyučováno detailně a co lze upozadit.

Jsou zde nějaké zevšeobecnitelné poznatky, které si můžeme odnést z toho, jak studijní program v Olomouci těch 10 let fungoval? Co to může znamenat pro ostatní fakulty?

Zobecňování je záludné. Lze však říci, že i naše zkušenost potvrzuje, že vnitřní reformovatelnost právnického akademického prostředí má své výrazné limity. Nám se podařilo některé problémy napravit. Přitom je třeba přestat zavírat oči před tím, že české právnické vzdělávání má značné deficity. Čeští absolventi se z mnoha různých důvodů nemohou rovnat jejich německým, švýcarským nebo rakouským kolegům. Proto na zlepšení výuky nelze rezignovat. Na druhou stranu nechci vnucovat rady ostatním právnickým fakultám. Jak jsem uvedl, je to i vnitřně složité téma a rady z vnějšku budou tím spíše přijímány s nedůvěrou. Každá fakulta si svou diskuzí musí projít sama. Pokud bude zájem, samozřejmě se rádi o naše zkušenosti podělíme.